Česká republika:Halina Szczotka- Jak jsem málem fandila Slavii aneb Ženská na hokeji (Local social problems, incl. the problems encountered by minorities and the marginalized groups)

Jak jsem málem fandila Slavii aneb Ženská na hokeji TŘINEC / Nejsem hokejový fanoušek. To, že píšu o jednom z nejdůležitějších hokejových utkání, má na svědomí jen a jen redakce.

Vše začalo sháněním lístků, teda naivní představou, že si odstojím nějakou dobu ve frontě a potom vyberu pro sebe i manžela to nejlepší místo. Když jsem ve čtvrtek dorazila kWerk Aréně, na pokladně mě už čekala pouze cedule „Vyprodáno“. Před halou postávaly hloučky naštvaných fanoušků. „Přede mnou
někdo kupoval v pohodě asi 80 lístků. A uvidíte, že zítra je tady bude prodávat za mnohem vyšší cenu,“ hřímal jeden znich.
Někteří ještě doufali, že další várku lístků dá klub k prodeji v pátek. Marně. Paní v pokladně jim rychle vysvětlila, že lístky prostě nejsou a nebudou. Lidé si vyměnili své názory, většinou s použitím ostřejších slůvek. Pak se začaly žhavit telefony.
„Nemůžeš zajistit lístek? Nemáš ně koho známého?,“ ptal se jeden přes druhého. I já jsem se snažila využít tuto cestu. Marně. Nikdo ze známých nebyl schopen pomoci. Bylo jasné, že musím použít svůj novinářský průkaz, jinak reportáž z hokeje nebude. Manžel, který mě měl doprovázet, se bohužel musel
spokojit se zápasem v televizi.

Před zápasem
Protože vím, jak vypadá parkování před hokejem, na utkání jsem raději vyrazila pěšky. Už na Frýdecké ulici se to hemžilo lidmi v červeno – bílých dresech. Čím jsem byla blíž sportovní haly, tím více červenobílých lidí se po ulici pohybovalo. Kdo neměl dres, ten alespoň mával šálou. Samozřejmě červeno – bílou.

Jak jsem zjistila, před hokejem se chlapi řídí heslem: „Napít a vyčůrat“.

Jeden vedle druhého vytahovali placatky, které poté schovali pod své červeno – bílé dresy. Pak přišel čas na čůrání. Většina chlapů se příliš netrápila tím, že močení na veřejnosti je trestné. Netrápilo to ani strážníky, kteří hlídkovali na ulicích. Ti se jen nehybně dívali, jak se „kropí“ zelenající se tráva v pří-
kopu. Nejspíš tam fungovala nějaká „chlapská“ solidarita.
Obávala jsem se velkých front před vstupem do haly. K mému údivu, lidé vcházeli plynule. To, co jsem zprvu označila jako detektor kovů, se nakonec ukázalo být zařízením ke kontrole lístků.
Teprve uvnitř mi bylo jasné, proč u vchodu nebyly fronty. Všichni už totiž byli na svých místech a sledovali ledovou plochu. Tu jsem pochopila svou chybu. Na hokej je třeba přijít brzy, a ne na poslední chvíli. Kdybych přišla dřív, tak bych nemusela stát úplně vzadu a viděla bych trochu víc, než metr čtvereční ledové plochy atři plešaté hlavy přede mnou.

První třetina: nic nevidím
První třetina začala. Jelikož jsem vážně viděla pouze záda a hlavy lidí před sebou, rozhodla jsem se hledat lepší výhled jinde. Cestou jsem si udělala pár fotek lidí šplhajících zezadu na tribuny. Díky tomu mi bohužel unikl první gól. Poté jsem v blízkosti sektoru pro postižené našla malou skulinku mezi hlavami dvou chlapů, ve které jsem konečně uviděla kousek ledu a na něm pár hráčů.
Teď jsem si rychle promítla, jak jsem ve středu sledovala zápas Třinec – Slavie společně smanželem. Na mou otázku, kteří jsou „naši“, mi vysvětlil, že ti červení. To jsem vážně nepochopila, pro mě obě družstva byla „červeno-bílá“.
Manžel, který má se mnou obrovskou trpělivost, mi klidně vysvětloval, že ti víc červení jsou naši, a ti víc bílí jsou „pražské kur…“. To tedy neřekl můj manžel, ten mluví slušně, to už křičeli všichni kolem mě na stadionu.
Vybavena informacemi od manžela jsem fandila těm v červených dresech. Nemohla jsem sice pochopit, proč celý stadion tleská a těší se, když ti bílí střílejí na branku. Vysvětlila jsem si to tím, že prostě děkují Hamrlíkovi, že dobře chytá.

Druhá třetina: pražské kur… nejsou bílé
První třetina skončila. Začala jsem hledat našeho sportovního redaktora. Ten mě na druhou třetinu zavedl do kukaně, ze které sledují hokej novináři. Konečně jsem viděla celou ledovou plochu. Přede mnou seděli redaktoři deníků, kteří psali a psali, aby stihli zpravodajství před uzávěrkou.
Při gólu, který bílí vstřelili do červené branky, jsem samozřejmě nešťastně zaječela a začala nadávat na ty Pražáky. Pohled, kterým mě zmrazil náš sportovní redaktor, se prostě nedá popsat.
„To stříleli naši, gól dostala Slavie,“ řekl a napjatě pozoroval, kolik lidí slyšelo mé
výkřiky.

Ukázalo se totiž, že hráči si oblékají dresy podle toho, zda hrají doma, nebo jsou hosté. Když hráli v Praze, byli Oceláři červení. V Třinci měli dresy bílé. Naštěstí se moje faux pas stalo jen mezi novináři. Raději si ani nepředstavuji, co by se stalo, kdybych začala takto fandit mezi ostatními lidmi.

Třetí třetina: už se bijí
Na třetí třetinu jsem opět vyrazila mezi fanoušky. Nějak se tam udělalo víc místa. Ochranku jsem poprosila, ať mě pustí blíž k ledu, že si chci udělat pár fotek fandících lidí. „Hlavně dávejte pozor, ať někomu nebráníte ve výhledu, ať nemusíme zasahovat,“ poučili mě. S obavami jsem se tedy úplně
přikrčená plazila dopředu, jenom aby na mně náhodou nepřistál nějaký ten kelímek s pivem. Ukázalo se, že šťastní fanoušci Ocelářů se nejenom se mnou nechtěli bít, dokonce všichni radostně pózovali.
Když jsem si teda opravdu začala myslet, že se dnes výtržností nedočkám, najednou jsem si všimla, jak se ze všech stran těsně přede mnou sbíhá ochranka.
„Bijí se!“ zakřičel můj reportérský duch. A opravdu. Pár chlapů, kteří si museli svou energii a pár promile někde vybít, se začalo přetahovat s ochrankou. Než jsem stihla zamířit objektiv na hlouček, bitka skončila. Vtom jsem si ale připomněla slova našeho sporťáka, ať se vrátím před 18. minutou, že mě vezme k šatnám hokejistů.

Po zápase: Vašíček nemá rád Poláky
Rychle jsem se tedy přesunula a zamířili jsme k šatnám. Na metr jsem viděla slávistického trenéra Růžičku. Ten byl zápasem natolik zdrcený, že dokonce přestal kolem sebe plivat. A tomu to ještě ve středu docela dobře šlo. Hokejisté se vraceli z ledu do šaten. Potupená Slavie se spuštěnými hlavami se na novináře ani nedívala. Tedy kromě Vašíčka. „Ať táhnou do Polska hrát ten svůj polský hokej,“ zařval na novináře.
Dobrá nálada a štěstí z Ocelářů přímo zářily. „Prostě jsem šťastný,“ řekl upřímně Varaďa a smál se u toho jako malý chlapec. Fanoušci byli také šťastní. Třinec podporovali Třinečáci, ale i lidé z Brna, z Polska, ze Slavkova, z Opavy.
Z těch emocí a novinářských zážitků jsem nějak nezaregistrovala skóre zápasu. „Však si to zjistím na internetu,“ řekla jsem si cestou domů, kde už měly v postýlkách spát milované děti. Místo toho čekaly v kuchyni v pyžamkách a řvaly „Třinec!!!! Na, na, na, na, na! Třinec!!!“.

Halina Szczotka, redaktorka spolupracující s regionálním týdeníkem Horizont od roku 2010, od roku 2012 šéfredaktorka měsíčníku \”Zwrot\”

1 July 2013