Česká republika: Milan Hloušek- Pavel Poc: Česká euroskepse je smrtelná nemoc (Influence of the European integration on a local community)

Karlovarský kraj – V záplavě mylných informací a takzvaných zaručených zpráv se často topí česká veřejnost. A to zejména pokud se jedná o fámy týkající se Evropské unie. Často se k nim totiž prostřednictvím médií dostávají zavádějící zprávy, které k realitě mají hodně daleko. Pro některé euroskeptiky pak bývají impulsem, aby se pustili do ostré kritiky evropského systému za použití nepodložených argumentů. A právě takové zkreslování faktů, které zbytečně vyvolává nejistotu u českých občanů, se nelíbí poslanci Evropského parlamentu Pavlu Pocovi (ČSSD/S&D). Aby šíření nejrůznějších fám zastavil, zavedl na svých internetových stránkách rubriku Euromýty. Zde se snaží vysvětlovat, jak je to opravdu s českou zabijačkou, marmeládami nebo se záležitostí ohledně směrnice pro kadeřnictví. Redakce Sokolovského deníku Pavla Poce oslovila, aby se ho na boj proti euromýtům zeptala a zjistila, jestli se řadí mezi eurofederalisty, euroskeptiky, nebo eurohujery.

Na svém webu máte rubriku Euromýty. Chtěl bych se zeptat, proč jste ji vůbec zavedl a zdali je skutečně potřeba tyto věci lidem vysvětlovat.

To je takové hobby naší kanceláře. Ta má kolem sebe mladé, šikovné lidi, kteří velice těžce nesou, že v České republice média hodně často používají nadsázku a přitom fakta jsou zcela někde jinde. Přebírají se totiž moc materiály z britských tabloidů, kde je euroskepse veliká. Pak se z toho vybírají jen nadpisy a text se často i dovymyslí. Rádi takové texty opravujeme. Už z toho důvodu, že máme rádi pravdivé informace a nemáme rádi mýty. Druhý důvod je ten, že když lidé dostávají zkreslené informace, tak to vyvolává zbytečnou euroskepsi. Ano, Evropská unie má celou řadu chyb, potíží a problémů, se kterými je potřeba se nějakým způsobem vypořádat. Ale není potřeba vytvářet zbytečně nové.

Můžete připomenout nějaký euromýtus?

Byl to třeba problém okolo pomazánkového másla. To jsou klasické příklady, kdy se říká, proč se tím Evropská unie vůbec zabývá. Ta se tím ale nezabývá. Pomazánkové máslo je stížnost, kterou podal jeden stát na druhý, konkrétně Slovenská republika na Českou republiku. A jen zasvěcení vědí, že v době, kdy se definovaly definice, co je máslo a co není, tak naše republika trvala na tom, že máslo musí mít nějaké procento tuku, a Slováci s tím měli problém. No a tak nám to vrátili zpátky.

A co má dělat člověk, který se ve změti informací ztrácí a chtěl by vědět, co je pravda? Když třeba slyší z médií ´Brusel zakázal tohle, Brusel nařídil tohle´. Kam by se tedy měl občan obrátit, aby dostal relevantní odpověď?

To je hrozně těžká otázka, protože na ni neexistuje univerzální odpověď. Já v tomto případě lidem radím, srovnávejte. Ne na všech internetových serverech jsou informace stejné. Chtělo by se říci, běžte se podívat na německé servery nebo německé noviny, tam jsou většinou fakta nezkreslená. Ale to každý udělat nemůže. Je mi totiž samozřejmě jasné, že ne každý vládne alespoň jedním cizím jazykem. Takže jediná šance je srovnávat a vybírat si ze serverů ty, které poskytují relevantní informace. Nebo je možnost obrátit se přímo na europoslance, poslat mu e-mail a zeptat se. My, jako kancelář, děláme jednou za čtrnáct dní takzvané poslanecké hodiny. To během hodiny čistého času sedím u internetu a odpovídám na otázky.

Povězte, co lidi nejvíce zajímá? Co chtěli v poslední době vysvětlit a co je trápí?

Spektrum dotazů je hodně široké. Obecně bych řekl, že lidem nejvíce leží na srdci taková ta nejistota. My jsme se totiž tady v Čechách posunuli do jakési zvláštní nejistoty. Čím je to generované, to já nevím. My Češi, jako populace, jsme takoví strašně nejistí, nevíme, co bude, a ničemu nedůvěřujeme. Ono to ale nemá žádné moc reálné opodstatnění. Lidé mají hlavně pochybnosti, jestli evropský projekt má budoucnost, jestli má smysl a zdali bude fungovat. A také zda má euro budoucnost. Pak se objevuje celá řada konkrétních problémů, ať už jsou to otázky na dotační možnosti nebo legislativní záležitosti. Poměrně dost lidi zajímá i téma ochrany zvířat. Když vypukla kauza s metanolem, tak se na mě obrátila celá řada lidí a ptali se, jestli se tím Evropský parlament zabývá a jaký k tomu zaujímá postoj.

Evropská unie dostala závěrem loňského roku Nobelovu cenu míru. Jak se na to díváte? Co to pro vás, pro Evropana, znamená?

Vnímám to jako připomínku, jako řečení važme si toho, že existuje instituce, která přes všechny animozity, přes všechno nepřátelství, přes všechen skrytý nacionalismus, přes všechny historické nenávisti, bolístky a ublíženosti dokáže dostat reprezentace státu k jednomu stolu a je tak strukturovaná, že nakonec je vždycky přiměje k nějaké dohodě. A díky tomu se v Evropě už víc než půl století neválčí.

Udělení Nobelovy ceny míru pro mě také znamená stimul nebo jakési povzbuzení v mé práci. Víte, být evropským politikem v euroskeptické zemi je fakt průšvih. To je buď pozice Dona Quijota anebo jakéhosi vábitele. A pak vám pořád říkají, vy jste parazit, který tady žije z daní. No, občas je to skutečně deprimující, ne ale vždycky.

Ještě to má další aspekt. Ten je ale malinko smutný. V době, kdy byla cena předávána, tak jsem byl zrovna na cestě mezi Bruselem a Českou republikou. Jak jsem projížděl Evropou, tak na každé čerpací stanici byla puštěná televize, kde se o tom mluvilo. Evropa nebyla zklamaná nebo skeptická, určitě ne. Většina, těch osmdesát procent evropských politiků, to vítala pozitivně. Objektivně nevím, jestli česká společnost k tomu byla jakoby většinově skeptická, nebo jestli to vítala. Ale mohu objektivně říci, že naši politici to odmítli většinově. Ale v Evropě tomu tak nebylo. Evropa tím docela žila. Tamní politika to obecně přijala s obrovským zadostiučiněním. I ti lidé z národních vlád členských států to chápali jako něco, co říká, děláte tu práci dobře. Ano, sice si tady někde možná nadáváme, ale nepereme se.

Několikrát jste zmínil euroskepsi. Jak byste definoval tu českou?

Česká euroskepse a izolacionismus jsou podle mě smrtelná nemoc. To je neřest, kterou si může dovolit možná Velká Británie. Protože má obrovskou ekonomiku a extrémně nadstandardní vazby na Spojené státy americké a stejný jazykový prostor. Ale desetimilionová Česká republika, vmezeřená mezi státy, které buď už mají euro, nebo ho hodně chtějí, si to jednoduše dovolit nemůže. My jsme v srdci Evropy a pro nás je to odmítání prostě smrtící nemoc.

Když si uvědomíte, jak se začínají odvíjet transportní infrastruktury, ať už to jsou silnice, dráhy, tak z toho dostanete psotník, stejně jak ho dostávám občas já. Protože ono nás to prostě pomalu začíná obcházet. Pak si někdo řekne, když oni jsou takoví euroskeptici, bůhví jestli jim třeba nerupne v hlavě a neřeknou, že v té Evropě nechtějí být. A když ti Poláci chtějí tolik v Evropě být, tak tedy pojďme tu dálnici raději udělat přes Polsko. Nebo tu hlavní transportní tepnu, a třeba i tu energetickou. A najednou máte pocit, že jestli to potrvá ještě chvíli, tak ta Evropa si řekne, čert s nimi. Kdybychom se nacházeli někde na periferii, tak dobře, ale my jsme v srdci Evropy. My odsud nikam neodejdeme, my tady žít budeme. A izolovat se, když jsme v prostředku, je podle mého názoru strašně špatně.

Česká společnost se začíná stále více rozdělovat na takzvané euroskeptiky, eurofederalisty a eurohujery. Myslíte si, že je to dobře, když se budeme tímto způsobem škatulkovat?

To je opravdu dobrá otázka. Škatulkování je nám hodně vlastní. My v Česku to velice rádi děláme, říkáme, ti jsou oranžoví a ti zase rudí. Já tohle škatulkování ale nemám rád. V první řadě nevím, co by měl být eurohujer. Já to nevím. Je to prý někdo, kdo leze Evropě do zadku. Jenže problém je, že i kdybych si říkal, tak dobře, pojďme najít ty eurohujery, tak já v Evropě neumím najít ten zadek. Ta potíž je, že my máme za sebou stigma RVHP a Ruska, kde ten zadek byl. Tam stačilo zajet do Moskvy a do toho zadku zalézt. Tady ale žádný není. To je základní problém českého termínu eurohujer, on totiž ten Hujer musí někde mít ten zadek, do kterého leze. Ale ten evropský zadek neexistuje. Tudíž žádní eurohujeři nejsou. A pokud ano, tak to jsou zbytečné figury, protože nemají kam vlézt.

Co se týče eurofederalistů, tak ti existují, jsem to například já. Takoví lidé mají pocit, že současná podoba Evropské unie je špatná. A ten já mám. Tento názor jednoznačně sdílím s euroskeptiky.

Eurofederalisté k tomu ale říkají, jak by federace měla být silná a kolik kompetencí by měla mít. Pořád to také znamená přesvědčení vytvořit v Evropě nějakou vládu, nebo něco, co by se té vládě podobalo, protože to tady dnes chybí. Euroskeptici naopak prohlašují, pojďme se vrátit zpět do národních států, čert s nějakou Evropou, uděláme opět hranice a postavíme celnice.

Milan Hloušek – I was born on 9. 11. 1978 in Kraslice, where I grew up and still live. I studied Business Academy in Chodov. Since 2004 working as a journalist for newspaper Sokolovský deník. Currently as the head editor.

1 July 2013